Nehýbete se, cítíte se mizerně, nevíte, kde začít?

Cesta vzhůru přes překážky

Někdy to není jen o těle. Je to o hlavě, o náladě, o pocitu, že nepatříte do svého vlastního těla.
A že nevíte, kde začít, protože každá možnost se zdá být příliš vzdálená, příliš náročná, nebo prostě… neproveditelná.

Díváte se do zrcadla a nepoznáváte se. Bolí vás záda, jste unavená i po osmi hodinách spánku, nálada kolísá. Když se řekne „pohyb“, první, co vás napadne, je „nemám čas“, „nemám energii“, „už je pozdě“.

A přesto – někde hluboko uvnitř – víte, že by to mohlo být jinak.

Z pohybu se stal strašák. Ale nebyl tu vždy.

Možná jste dřív sportovala. Nebo tančila. Možná jste jako dítě běhala venku do setmění a tělo vás poslouchalo na slovo. Dnes vás při každém pohybu něco táhne, píchá, brání. A vy si kladete otázku:
„Ještě to má smysl?“

Má. Ale cesta zpět nezačíná na posilovacím stroji. Začíná v rozhodnutí se o sebe znovu zajímat.

Když nevíte, kde začít – začněte tady

Krok 1: Přijmout, kde jste. Bez viny, bez tlaku.

Dobře znám ten strach, obavy a nejistotu spojené s tím znovu se začít hýbat. Vím, jak je to těžké.
Ten pocit frustrace, kdy se všechny ty překážky zdají tak velké, že má člověk pocit, že to nedá a bude navždy odsouzený k tomu stát.

Když jsem po nemoci ztratil sílu a několik týdnů téměř jen ležel, návrat k pohybu byl děsivý. Moje tělo bylo cizí, slabé, těžké. Běžné věci – třeba vystoupat schody bez zadýchání – byly náročné. Ale právě tehdy jsem pochopil, že nejde o výkon, ale o přítomnost. O to, být se svým tělem v kontaktu. Bez odsuzování. Bez porovnávání.

A víš co? Onemocněl jsem znovu. A znovu jsem byl na startu. Ale právě v těch chvílích jsem si uvědomil, že nezáleží na tom, kolikrát spadneš. Záleží na tom, kolikrát se rozhodneš zvednout. I kdyby to bylo potřicáté. I kdyby to bylo pomaleji. Pořád to má smysl.

Krok 2: Nečekejte motivaci – přijde až po pohybu.

Možná čekáte, až přijde chuť. Až budete mít energii. Ale chuť často přichází až ve chvíli, kdy se hýbete. Když tělo začne pracovat, z mozku se začnou vyplavovat endorfiny, serotonin. A vy se začnete cítit trochu lépe. Tělo se „probudí“.

Nemusíte jít do fitka. Jděte na kolo. Na brusle. Zatančete si v kuchyni. Zahrajte si na trávníku s dětmi. Udělejte cokoliv, co vás baví. Protože právě radost – ne disciplína – je ta největší udržitelná motivace.

Já sám miluju pohyb, který mi dává svobodu. Kolo v přírodě. Jízdu na bruslích s hudbou ve sluchátkách. To nejsou „tréninky“, ale čisté propojení se sebou.

Krok 3: Nechte se vést, ale neposlouchejte všechno.

Internet je plný rad. Ale ne všechny jsou pro vás. Potřebujete průvodce – ne diktátora. Někdo, kdo chápe, že máte svá omezení, ale taky obrovskou sílu.

Hledejte někoho, kdo se neptá jen „Kolik dřepů zvládneš?“, ale i „Jak se dnes cítíš?“. Protože právě tam začíná skutečný pohyb – ve vnímání.

Krok 4: Buďte trpěliví. A buďte na sebe hodní.

Tělo není stroj. A zázraky na počkání se nekonají. Ale zázraky trpělivosti? Ty ano. Když se budete hýbat pravidelně – bez tlaku, bez perfekcionismu – výsledky přijdou. Možná ne jako „ploché břicho“, ale jako víc energie, víc klidu, víc sebevědomí.

A co když znovu spadnete?

To se stane. Mně se to stalo několikrát. Nemoc, vyčerpání, rodinné starosti – všechny mě na chvíli zastavily. A vždycky to bylo těžší, než jsem čekal. Ale vím, že pokaždé, když jsem se rozhodl zvednout, byl jsem silnější než předtím.

Síla totiž není v tom, jak dlouho vydržíte běžet. Ale v tom, že se vrátíte, i když musíte znovu začít chodit.

Začněte dnes. Ne pro výsledek. Ale pro sebe.

Ne kvůli kaloriím. Ne kvůli bikinám. Kvůli sobě. Kvůli tomu tichému hlásku uvnitř, který říká:
„Chci se znovu cítit živí.“

A to je ten nejlepší důvod začít.

🧡 Pokud potřebuješ pomoc na té cestě, nejsem tu proto, abych tě nutil. Jsem tu, abych tě podpořil. Ukázal ti, že v tom nejsi sám/sama. Že se to dá. Pomalu. Laskavě. Po tvém.